Klimatizace je zařízení pro úpravu vzduchu v celých budovách či jednotlivých místnostech a v dopravních prostředcích. Pracuje tak, že nasává venkovní vzduch (minimálně musí přivádět 10% čerstvého vzduchu), který filtruje, upravuje teplotu, vlhkost na požadované hodnoty a pomocí ventilátorů je dopravuje na příslušná místa.
Princip
Klimatizační zařízení pro vytvoření tepelné pohody v místnosti využívá několika fyzikálních principů, konkrétně pak:
- komprese (stlačování plynů)
- kondenzace (zkapalnění plynů)
- vypařování
V 1. fázi jsou páry chladící látky přivedeny do kompresoru kde jsou stlačovány (a důsledkem stlačování i zahřívány). Teplý vzduch je ventilátorem hnán do venkovního prostoru.
Ve 2. fázi je chladící médium o vysoké teplotě a tlaku přivedeno do výměníku — kondenzátoru, kde je ochlazováno (médium kondenzuje). Uvolněné odpadní teplo je ventilátorem odváděno do venkovního prostoru.
Ve 3. fázi je kapalina transportována pod tlakem přes kapiláru nebo expanzní ventil do výměníku — výparníku (místa s nižším tlakem a vyšší teplotou), kde se rozpíná (expanduje) a tím i prudce ochlazuje. Kapalina se začne odpařovat, ohřívá se a tím odebírá teplo z prostoru výparníku. Výparník je ochlazován. Pro distribuci studeného vzduchu do místnosti slouží ventilátor, který je umístěn kolem výparníku. Poté je chladivo v plynném skupenství přiváděno do kompresoru a cyklus se opakuje.
Vytápění
Klimatizace umožňuje pracovat i v opačném režimu – vytápěcím. Z jednotky se stane tepelné čerpadlo, kdy se odpadní teplo přivádí zpět do místnosti. Z kondenzátoru se stává výparník a z výparníku kondenzátor. Vnější jednotka je tak ochlazována a vnitřní naopak topí. Tohoto způsobu ohřevu vzduchu v místnosti se však využívá pouze příležitostně v období podzimu a velmi mírné zimy (při teplotách 4-13 °C). Při nižších teplotách je ohřev pomocí AC jednotky neefektivní.
